Kravaře v Čechách
Okres Česká Lípa, Liberecký kraj .
Již samo jméno Kravař je dokladem mimořádné starobylosti tohoto městečka. Názvy obcí tohoto typu, odvozené od určitého zaměstnání obyvatelstva, objevují se totiž v 11.století, v době, kdy knížecí přemyslovci upevnili svou moc nad celou českou zemí.
Někdy se vyskytuje pro Kravaře i název Radoušov, neboť vznikly splynutím s dvorcem tohoto jména.
Písemné záznamy o Kravařích předčí datem prvního archívního dokladu téměř všechny obce českolipského okresu a sahají do 12.století. Z nejstaršího známého zápisu se dovídáme, že v létech 1175 až 1178 byla provedena směna, kterou se Kravaře dostaly z držení Chřena,syna mělnického probošta Juraty, do majetku premonstrátského řádu. Pod dohledem mateřského strahovského kláštera sloužily k obživě doksanským jeptiškám.
Také sousedství Kravař bylo v té době církevním majetkem: Stvolíky náležely podle odkazu velmože Hroznaty z r. 1197 klášteru tepelskému. Blíževedly, nejdříve královské, patřily podle privilegia Václava II. Z r. 1292 biskupu Tobiášovi. Rovněž o 150 let pozdější historie blízkého Hrádku je spjata s majetkem pražského arcibiskupa a se jménem Jana z Jenštejna.
Ze starobylých právních pořízení lze vyvozovat, že Kravaře měly u ve 13.století povahu tržního centra a městečka. V dokumentu z r. 1263 se uvádějí měšťané kravařští – „cives in Krawar“ a z listiny papeže Řehoře X. o deset let mladší je patrné právo trhu – „villa de Cravar cum foro.“
Ve 13.století prováděli někteří kravařští měšťané jakožto lokátoři zakládání měst na zeleném drnu, a to i v místech vzdálených. V naší oblasti je příslovečná účast kravařských bratří Hertvíka a Konráda při zakládání města Bezděze v r. 1264. Z listiny Přemysla Otakara II. vysvítá, že Konrád za to získal dědičný rychtářský úřad, svobodnou půdu a mlýn.
Doksanský klášter skoupil časem i okolní vesnice, a tak se vytvořilo zboří radoušovské, respektive kravařské, jehož přirozeným centrem se staly na dlouhá staletí Kravaře.
Z kravařské minulosti
Podle poněkud podezřelé listiny krále Jan Lucemburského, ale i z jiných konfirmací městských práv víme, že ke Kravařům patřívaly obce Janovice, Stvolínky, Jezvé, Javorská, Heřmanice, Valteřice, Horní a Dolní Police, Stoupno, Bělá a další obce, které později zanikly.
Pro právní rozhodnutí o povýšení na městečko měla snad význam návštěva krále Přemysla Otakara II. V Kravařích v r.1261.
Dá se předpokládat, že takto bohatě rozvinuté sídliště mělo velmi záhy kostel, ale první zprávy o chrámu Narození Panny Marie máme doloženy až ve 14.století.
Mocní sousedi kravařského zboží toužili nenasytně po tomto úrodném a výnosném území. Svým vlivem způsobili, že 20.března 1348 dal Karel IV. Hynkovi z Dubé a jeho bratru Jindřichovi „opravu a správu městečka Kravař, řečeného Radoušov“. Právní stav se vytvořil sice na způsob zástavy, přičemž nový majitel odváděl za to klášteru určité poplatky, ale zároveň byl formulován jako ochrana kravařského zboží pro klášter.
V husitských bouřích byl klášter zrušen a jeho statky rozchváceny. Král Zikmund listinou z 25. října 1436 Kravaře zastavil Jindřichu Berkovi z Dubé seděním na Milštejně, potomnímu pánu českolipskému, za „pilnost a službu“. Nároky potomku Hlaváče z Dubé a Viléma z Ronova Zikmund takticky neuznal a Jindřichu Berkovi dal panství jako odúmrť, nikoli jako dědicův í. Po přejití husitských válek se opět život v doksanském klášteře obnovil a probošt Děpold „znamenav „veliké zhynutí a opuštění jeho statků“, hleděl se opět domoci pozbytého majetku. S mocným panem Jindřichem byl však nucen udělat úmluvu, podle níž Berkovi „zůstavil svrchní právo a zachoval jej za obránce.“Na tom již zůstalo, a tak král Vladislav Jagellonský je potvrdil i čtyřem synům Jindřich Berky po jeho smrti r. 1479.
Když svoje doposud společně spravované dědictví r.1502 rozdělili, přestala i jednota kravařských vesnic. K Petrovu sloupskému panství připadly Kravaře, Víska, Janovice, Velká, Smrčín a Javorská.
Adam a Zdislav dostali Jezvé, půl Valteřic, Rané a Stoupno a Václav půl Valteřic s oběma Policemi.
Z doby bratří Berků z r. 1510 se zachovala městská kniha kravařská, která je duhou nejstarší úřední a pamětní knihou na českolipském okrese vůbec.
Po Petrově smrti za poručnické vlády jeho vdovy Beatrice z Kolovrat nastaly kravařským zlé časy. Beatrice obtížila svoje poddané neobyčejnými dávkami a požadovala na nich neobvyklé roboty. Když se odvolali jakožto zástavní poddaní ke králi Ferdinandovi I.,dala svými dráby zatknout řadu měšťanů a uvrhla je do těžký vězení na různých svých zámcích. Přátelé perzekuovaných si pospíšili k zemským místodržícím a stěžovali si u královského prokurátora na násilné jednání paní Beatrice. Napětí mezi poddanými a vrchností se zvyšovalo, nepokoje a vření dospěly takřka ke vzpouře. V dubnu roku 1530 dostala sice paní Beatrice pokyn poddané okamžitě propustit a byla předvolána k zodpovědnosti, avšak na výtky odpověděla žalobami na Kravařské, že jí odpírají poslušnost, vylovují pro svou potřebu ryby z potoků, neodvádějí dávky a nekonají vyžadované roboty. Po delších průtazích dostali posléze Kravařští důtku a příkaz, aby zachovávali povinnou poslušnost a nahradili vrchnosti škody, které jí svou liknavostí způsobili.
V první polovině 16.století došlo k právním sporům pro komplikované majetkové změny mezi rychle se střídajícími držiteli rozděleného kravařského zboží. Nejvyšší sudí Zdislav, synovec a později druhý manžel paní Beatrice, prodal svůj zděděný podíl strýci Jiřímu a ten zas Václavovi z Vartemberka, majiteli druhé půle Lipého a budovateli novozámeckého panství. Výsledkem sporů s Vartemberky bylo, že Václav musel klášteru odstoupit Heřmanice, Rané a Stoupno. Berkové se však svých vsí nejen nevzdali, ale naopak se zmocnili i těchto tří vesnic.
Beatricin syn Zikmund přál na rozdíl od své matky Kravařům a hledal ke zvýšení svých důchodů vhodnější cesty. Různými privilegii se zřekl ve prospěch Kravařských odúmrtí v těch případech, kdy zde byli pozůstalí pokrevní příbuzní, povolil jim volný prodej soli, kořalky a vína. Roku 1561 jim dal českou listinou výsady na vaření piva a stanovil okolním vsím povinnost nebrat jiné než kravařské pivo. Všechny staré svobody potvrdil Kravařským však s podmínkou, aby roční poplatek doksanskému klášteru ve výši 100 kop grošů platili místo něj sami.
Pod protestantskou vrchnosti se i do Kravař rozšířilo luteránství. Kostel i škola, o které se výslovně píše k roku 1550, vymanily se zcela z katolického vlivu.
Poslední pokrevní potomkyně velmože Jana z Vartemberka, neočekávaně zemřevšího i s jediným svým mužským dědicem Adamem v zimě 1595 – Alžběta Vartemberská zakoupila r.1603 od Jana Malcána panství Stvolíky s hradem Ronovem. Přibližně v téže době je zaokrouhlila přikoupením Kravař se vesnicemi Vískou, Velkou, Janovicemi, Javorskou a Javorem od Zikmundova vnuka Adama Berky.
Alžběta zemřela r. 1604 na úbytě, které si přivodila chorobnou touhou dát otcovu velikému dědictví za každou cenu mužského potomka z vlastní krve. Všichni její synáčkové z manželství se Zikmundem Vartemberkem na České Kamenici umírali v útlém věku. Poslednímu nemluvňátku – Abrahamu Janovi dala holdovat od všech správců panství a od rychtářů a purkmistrů, i od kravařského. Dítě ji však dlouho nepřežilo. Následkem složitých pozůstalostních opatření Jana z Vartemberka zdědil panství nejdříve otec Janova vnuka Zikmund a pak Zikmundův Zhýraly bratr Jan, jemuž se podařilo nadělat ve svém krátké životě tak nesmírné dluhy, že mu pro uspokojení věřitelů nezbylo než rozprodat všechny po dvě století cílevědomě scelované državy. Ještě než zemřel ve vězení dlužníků, prodal Jan celé ronovské zboří, do nějž se počítaly nyní i Kravaře, Adamu Hrzánovi z Harasova r.1608.
Hrzánové učinili sídelním místem panství městečko Stvolínky, kde bydleli v renesančním zámku a kam koupí převedli r. 1623 pivovarská práva, kdysi kravařská, do nově vystavěného stvolíneckého pivovaru. Adamův syn Zdislav se zúčastnil jako veškerá severočeská šlechta protihabsburského povstání, ale protože nebyl bohatý, dostal milost i na držení statku. Protestantského vyznání se však nechtěl vzdát. Když byl r. 1623 vyhnán jeho pastor Thomas Keller do Žitavy, rozhodl se Zdislav Hrzán také k vystěhování a panství prodal své manželce Alžbětě Haugvicové z Biskupic.
Roku 1631 se obrátilo válečné štěstí a Sasové vtrhli do Čech. S nimi se navracela plna nadějí česká emigrantská šlechta a ujímala se svých statků. Učinil to i Zdislav Hrzán, a proto byl r.1634 odsouzen císařem k ztrátě jmění. Panství Stvolínky bylo zabráno císařskými komisaři.
Avšak i tentokrát se Hrtanové opět domohli majetku. Na prosby i přímluvy byly Alžbětě statky po dvou letech opět vráceny. Alžběta bydlívala s manželem v Drážďanech a oba žili bezstarostně z práce svých kravařských a stvolíneckých poddaných. Nikterak nešetřili, naopak si ještě vypůjčovali. Po smrti obou se našlo tolik věřitelských pohledávek, že muselo být na jejich úhradu panství prodáno.
Roku 1674 se rozhodl ke koupi panství kardinál Arnošt Harfách, který budoval nově založené biskupství litoměřické a mínil je zaopatřit výnosnými statky. Protože těsně před touto koupí v r.1646 Kravaře celé lehly popelem, připadl primát na panství opět Stvolínkám. Zdá se však, že díky Harrachově podpoře se Kravaře rychle vzpamatovaly ze své pohromy. Prospělo tomu i zvláštní svépomocné opatření,řečené „sousedské právo“. Měšťané i v r.1628 zakoupili za 1000 zl. Les o výměře 194 jiter a od Alžběty hrtanové si vyžádali chválení statutů, podle nichž dřevem lesa mělo být pomoženo všem pohořelým nebo tem, kdo potřebovali obnovit svoje zubem času zchátralé stavení. Právo se vztahovalo pouze na sto měšťanů jejich sto domů.
Mnoho měšťanů se zabývalo již v 17.století formanstvím vyváželo obilí a chmel až do Míšně. Chmelnice, v 19. století proslulé jak úštěckým zelenáčem, tak červeným chmelem, jsou na Kravařsku doloženy od 16.století.
Roku 1680, v době velkého protifeudálního povstání, jímž byly zachváceny v zemích české koruny nejvíce severní Čechy, projevily se nepokoje také na stvolíneckém panství. Nevolníci omítali robotovat, odvolávajíce se na dřívější mírnější urbariální povinnosti. Ozbrojení poddaní dokonce zajali biskupského správce a uvěznili jej. Po vojenském potlačení povstání sezvala císařská vyšetřovací komise, vedená generálem Harantem, koncem dubna rychtáře z několika okolních panství do stvolíneckého zámku, kde je násilím a hrozbami donutila k přijetí ještě těžšího nevolnictví, než pro jaké se bouřili.
V 18.století trpěly Kravaře vojenskými průtahy za slezských válek. Ve čtyřicátých letech stoupla dost již tísnivá nevolnická břemena vesnic ještě o nucené dodávky do magacínů v Litoměřicích.
Pruská vojská, ustupující r.1744 před Bavory přes Litoměřice, svedla poblíž Kravař menší bitvu, její raněné si museli měšťané rozebrat k ošetřování. Po vyhnání Prusů se císařská a spojenecká vojska utábořila na Kravařsku k přezimování . V r. 1756 se opakovaly pustošivé průtahy vojsk a opakovalo se i zimní táboření celého regimentu, jež bylo pro Kravařské hroznou metlou. Přes Kravaře jdoucí silnice se stala spojnicí vojenských magacínů v Litoměřicích, Kuřívodech a Mimoni, a tudíž po celá padesátá léta zůstala nežádoucně frekventována. Po těchto spojnicích ochrnulého obchodu jezdily nucené selské fůry s proviantem, byli tu vláčeni zajatci, pochodovaly tudy regimenty, bezcitně vymáhající výpalné. Bez rozdílu, zda šlo v vojska cizí či domácí, požadovali jejich velitelé přípřeže a kontribuce a odváděli k vojsku muže. Když r. 1759 Kravaře měly dodat šest rekrutů, neměly už vůbec žádné muže schopné vojenské služby. Prořídlí obyvatelé, převážně starci, invalidé a ženy, se složili a koupili si za 700 zlatých pruské zběhy, kteří za tento poplatek vstoupili do rakouské armády.
Ukrutné zpustošení a zchudnutí panství mělo za následek zvýšení vrchnostenského útlaku a v době války o dědictví bavorské vedlo k zoufalým vzpourám, a to i na Kravařsku.
Na stvolíneckém panství, které patřilo litoměřickým biskupům, rozhořelo se r. 1775 povstání v posledním červencovém týdnu, právě když měli poddaní od rychtáře uloženo kosit biskupské žito. Lidé se z vesnic takřka vůbec nesešli.
Na dvůr Stranné, kam měli jít robotovat hospodáři z Kravař a Blíževedel, dostavila se jen hrstka lidí. Proto správce panství povolal na vrchnostenský úřad všechny rychtáře panství, aby se jich dotázal, co to má znamenat. Když se dověděl, že chtějí vynutit robotní úlevy, hlásil pobouřeně krajskému úřadu do Litoměřic, že pro vzdor poddaných vznikne vrchnosti velká ztráta na sklizni. Mezitím poddaní Velké Javorské zahájili organizaci vzpoury. Dohodli se se všemi okolními vesnicemi, že se shromáždí v Kravařích a odtud že pak všichni společně potáhnou jednat na stvolínecký zámek. 29. července bylo celé panství na nohou a již po půlnoci chtěli odpůrci robota vyjít z Kravař. Konšel Bertel je v poslední chvíli přesvědčil, že bude lépe se o právním postupu dohodnout s velitelem vojska, ubytovaného v té době v Kravařích.Velitel však, dověděv se oč jde, dal místo rady shromážděné nespokojence svými vojáky rozehnat, část zajal a odvezl do zámku Stvolínky. Ředitel tonul v bezradnosti a dal s podněcovateli srocení sepisovat protokoly.Situace byla tak nepřehledná nálada poddaných tak napjatá, že se vrchnost spokojila s exemplárním převozem hlavních protivníků roboty do kriminálu v Litoměřicích a střehla se svolávat lidi dohromady nebo nějak poddané popouzet.
Od beznadějného života plného dřiny, bídy a existenční nejistoty se obracelo obyvatelstvo alespoň k nadějím, které poskytovalo náboženství slibem posmrtné odplaty. Biskupská vrchnost tudíž podporovala všechno církevní snažení. Pro nedostatek kněží měl kravařský duchovní až do poloviny 18.století v péči i Stvolínky, které získaly faru až r.1754. Vedení k nábožnosti nemohlo zabránit tomu, aby otřesné zbídačení nepůsobilo na vystřízlivění určitých vrstev lidu, které ztrácely úctu i před tehdejšími nejvyššími symboly: roku 1773 byla v kravařském kostele spáchána veliká krádež zlatého kultovního nádobí a vzácných mešních rouch.
Přes všechny útrapy, mory a války docházelo od sklonku 18.století k populačnímu růstu, který byl patrný i na škole, jež nestačila počtu dětí. Roku 1783 byla postavena pro školní mládež z Kravař, Janovic, Velké a Raného nová budova, propočtená na dvě stě dětí. Ale již roku 1838 nedostačovala a musela dostat větší prostory.
19.století přineslo Kravařům nový ruch. Kravařští byli obchodně čilí, měli spojení s dalekými končinami pro chmelový vývoz i po velké výroční trhy svého městečka, které se konaly na sv. Valentina, na sv.Víta, na sv. Michala a o Dušičkách.
Obyvatelstvo se zapojilo do řady spolků ekonomického i kulturního charakteru. Ve spolku pro povznesení zemědělství se setkaly s velkým ohlasem poučné přednášky. Tradiční chov dobytka stoupl a zkvalitnil se uvědomělou péčí hospodářů tak, že mohla být posléze r.1907 založena v Kravařích družstevní mlékárna. Hospodářství produkovala úspěšně pšenici, žito, ječmen, oves, luštěniny i pícniny, zejména vikev.Chmelu zůstali věrni i přes dočasnou stagnaci vývozu. Blízkost Litoměřic,zahrady Čech, působila i na Kravařsku v rozvoji ovocnářství.
Zrušením feudálních řádů a zřízením politické správy došlo k nebývalé změně. Zatímco Kravaře po celá staletí příslušely ke správnímu a kulturnímu centru České Lípě prostřednictvím pánů Berků, a potom vytvořily hospodářské centrum stvolíneckého panství, byly r 1849 zařazeny do soudního okresu Úštěk v politickém okrese litoměřickém, kde setrvaly až do reorganizace okresů v r. 1960, tedy přes sto let.
Veliký rozruch způsobila jednání o dráhu Česká Lípa – Litoměřice – Louny. Kravařským obchodníků pochopitelně záleželo na tom, aby železnice vedl přes jejich městečko. Přičiňovali se o to ze všech sil, posílali petice až k zemskému guberniu a v posledním stadiu boje se obrátili i na samotnou císařovnu.
Za tohoto vývoje mizel čím dál tím více starobylý vzhled města, jednak ze snahy držet krok s prakticismem nastupujícího kapitalismu, jednak i pro požáry.
Jeden z největších vzešel v Kravařích r. 1860 z pekárny. Shořelo při něm 92 obytných domů, 78 stodol a 31 jiných budov. Městečko tehdy přišlo o půvabná dřevěná podloubí. Roku 1873 byl z náměstí odstraněn starý, ještě středověký tržní symbol – sloup se stříškou a korouhvičkou, na němž visely kovové hole s platnými mírami – lokty. Sloužil i jako pranýř těm, kdo míru šidili.
Právě pro požáry se nezachovaly starobylé objekty Kravař ve větší míře, především ne po obvodu vlastního náměstí, spíš v okrajových částech: jednak ve Vísce, jednak ve čtvrti za potokem, kam se rozšiřovaly Kravaře od 17.století.
Zhoubné požáry přečkaly rovněž kamenné partie stodol a dalších hospodářských staveb, tvořících zadní trakty usedlostí po obvodu původního města , které vytvářely vzájemným propojením městskou fortifikaci, jak to bylo od středověku obvyklé u menších městeček. Tento způsob hrazení se ve většině našich městeček do dnešních dnů nedochoval, a tudíž jeho kravařský relikt je v našich zemích velikou vzácností.
Další starobylou stavbou je původně gotický kostel Narození Panny Marie, připomínaný v r. 1384. Po velkém požáru v r.1646 byl obnoven po r. 1650. Jeho dnešní vzhled nese stopy barokních úprav z let 1744 – 1749, které byly zjednodušeny při opravách po druhém největším požáru Kravař v r. 1860. Jednolodní barokní prostor má zaoblená nároží a stěny členěné pilastry. V západní části zdobí chrám rokoková kruchta s dřevořezbami spočívající na dvou sloupcích. Její varhanní stroj pochází od mistra J.J.Wohla z r.1748.Oratoře jsou neseny segmentovými oblouky. Zařízení je částečně raně barokní, částečně z 2.poloviny 18.století. Původní oltářní obraz Panny Marie je v presbytáři, na hlavním oltáři je nyní od drážďanského dvorního malíře Benedikta Kerna Panna Maria Pasovská v barokní skulpturální architektuře z konce 18.století se sochami sv.Jana Křtitele, sv. Josefa a s raně barokními sochami proroků. Do architektonického celku jsou vmontovány postranní branky. Kazatelna s reliéfy evangelistů je rokoková. Pěkná je i hřbitovní kaple P.Marie Pomocné z r. 1750 s kamennou kazatelnou vně při severním nároží. Ke kostelu náleží barokní fara. Pozoruhodnou památkou je hřbitovní a ohradní zeď kolem kostela. Z kultovních památek je významný sloup se sochou P.Marie na náměstí, pocházející z r. 1708.Kromě podstavce s reliéfy je doplněn ještě sochami sv. Vavřince, patrona proti požárům, sv. Barbory a sv. Rocha, kteří byli vzýváni v době moru a Jana Nepomuckého, světce, jehož úcta byla rozšiřována právě v barokní době.V obci a okolí je ještě několik barokních soch a božích muk.
Typická lidová roubená architektura je mimořádně početně i kvalitními ukázkami zastoupena v sousedním Raném. V Kravařích se zachovala jedna z největších lidových staveb v severních Čechách – roubená budova výstavného domu čp.3, v dnešní podobě zbudovaného Václavem Kernem, tehdejším rychtářem osady Víska, v roce 1797. Dnes je v tomto objektu umístěna pobočka Vlastivědného muzea v České Lípě s expozicí lidového bydlení.
Jeden z domů na kravařském náměstí je vyzdoben plastikou, znázorňující lidovou formou městský znak. Není nám známo, kdy byly Kravaře nadány znakem, ale podle nejstaršího zachovaného erbovního obrazu lze soudit, že koncem 17. nebo na počátku 18.století užívaly již znaku, dodnes ustáleného. V modrém štítu stojí stříbrná hradba z kvádrů s otevřenou branou. Pod římsou hradby jsou rozmístěny ve stejné rovině tři kruhovité střílny. Z hradby vyrůstají dvě věže, které mají po jednom okně. Vrcholné patro věží má v průměru užší masu než hlavní dřík a je opatřeno protáhlými, obloukovitě zaklenutými okénky, z nichž vidíme dvě. Nad nimi se klene červená helmovitá střecha s límcem a s velkým knoflíkem na nízké špici.
Nad Kravařemi se vypíná strmá hora ronovská, která ještě před výstavbou hradu patřila ke zboží doksanského kláštera. Když se Berkové z Lipého zmocnili ochranného práva nad Radoušovem, byl od nich pravděpodobně v r.1420 založen Ronov jako hrad ochranný.
Jeho stavba bývá přičítána Hynku Hlaváči z Dubé a na Lipém, velkému nepříteli husitů, horlivému pomocníku krále Zikmunda a informátoru katolických měst Lužického Šestiměstí. Bezdětný Hynek připsal své panství a také hrad Ronov svým příbuzným. Po jeho smrti byla práva města Lipého konfirmována Vilémem z Ronova. Ale i další držitelé Lipého se rádi psali jako páni z Ronova. Proslulý Jindřich, původem z hradu Milštejna, držel Ronov jako pevný strategický hrad ještě v r.1437 a podával odtud informace do Lužice. Nějaký čas potom se dostal Ronov Vilémovi z Ilburka, jenž byl zdatným válečníkem a spolu s Vartemberky škodil svými výboji Lužičanům. Ti se vypravili r. 1444 na velké tažení proti loupeživým rytířům na Českolipsku a Vilémovi z Ilburka vypálili jeho tvrz ve Stvolínkách. Zdá se, že Ronova však nedobyli. Vilém svými výboji zbohatl a nikomu se nepodařilo jej z jeho držav vypudit. Ronov se dostal z rukou jeho dcery do vladyckého rodu Kurcpachů z Trachenburka, kteří však už na něm sídlili jen jako na lovčím hrádku, neboť si přestavěli Ilburkovo stvolínecké sídlo na zámek. Renesanční náhrobky kurcpašské rodiny se zachovaly ve zdi stvolíneckého kostela. Koncem 16.století už Ronov chátral. Přestal být obýván již za Jáchyma Malcána z Pencelínu, jemuž se dostal sňatkem s Evou Kurcpachovou. Pustý hrad byl švédským vojskem v r.1635 úplně zničen a vypálen.
Litoměřičtí biskupové jako potomní vrchnost chtěli zapudit strašidelné pověsti o pokladech, ďáblech a světýlkách, které se mezi lidem o Ronovu rozmohly, a tak zřídili při cestě k hradu křížovou cestu. Hrad Ronov tvoří dodnes dominantu celého Kravařska a je cílem turistických cest.
Novější dějiny 20.století
Před rokem 1945 žilo v Kravařích asi 800 Němců a pouze 5 českých rodin. Obec byla známá chovem dobytka. Na louce za mlékárnou bývalo veliké tržiště, kde se obchodovalo s dobytkem. Obyvatelé Kravař v létě vesměs hospodařili na svých polích a v zimním období se zabývali řemeslem. Bylo zde celkem 27 drobných živností a obchůdků, např.3 pekařství, cukrářství, řeznictví, kloboučnictví, krejčovství, prodejna obuvi, trafika, 7 hospod, 3 benzinová čerpadla, nocležna pro pocestné, hodinář, drogerie, kovárna, hudební škola atd. Na koupališti se konala celá řada slavností a koncertů. Na náměstí se každoročně konaly jarmarky.
Po skončení 2.světové války bylo německé obyvatelstvo vysídleno v rámci tzv. odsunu. Jejich domy byly přiděleny českým rodinám z vnitrozemí.
V roce 1960 byly Kravaře v rámci územní reorganizace přičleněny k okresu Česká Lípa.
(Sborník 800 let Kravař, MNV Kravaře, Kravaře 1978)
Písemné záznamy o Kravařích patří k nejstarším v celém českolipském okrese. Už ve 13.století byly Kravaře vyhledávaným tržním centrem. Raně barokní kostel Narození Panny Marie byl postaven v roce 1650 a v letech 1744-1749 prošel přestavbou. Roku 1773 zde bylo ukradeno zlaté kultovní nádobí a vzácná mešní roucha. V 18.století během slezských válek Kravaře značně trpěly vojenskými průtahy. V okolí obce nalezneme velké množství sakrální architektury.
(Města a obce Libereckého kraje,Spácium, Liberec 2007)
Kravaře v Čechách
Okres Česká Lípa, Liberecký kraj .
Do r. 1848 panství Stvolínky, později kraj Litoměřický – soudní okres Úštěk.
V latinských textech Cravar, Cravaria, v německých Graber, Crawer. Písemné záznamy o Kravařích předčí datem nejstaršího archivního dokladu téměř všechny obce českolipského okresu. V letech 1175–1178 se Kravaře dostaly do majetku premostrátského řádu. Už ve 13. stol. měly Kravaře povahu tržního centra a městečka. Z dokumentu z roku 1263 se uvádějí měšťané kravařští jakožto lokátoři při zakládání obce Bezděz; z listiny papeže Řehoře X., o 10 let mladší, je patrné právo trhu. Kravaře byly nadále součástí panství patřícího doksanskému klášteru. Ve 14. století se držiteli panství stali Berkové z Dubé. Po nich drží panství Vartenberkové, kteří spojili kravařské panství se stvolíneckým, a Hrzánové z Harasova. Ti své sídlo přenesli na zámek ve Stvolínkách. Beatricin syn Zikmund dal roku 1561 Kravařím českou listinou výsady na vaření piva a stanovil okolní vsím povinnost nebrat jiné než kravařské pivo. Pod protestanskou vrchností se i do Kravař rozšířilo luteránství. Kostel i škola, o které se výslovně píše k roku 1550, vymanily se zcela z katolického vlivu. Spojená panství zakoupil roku 1646 hrabě Arnošt Albrecht kardinál Harrach pro nově zřizované biskupství litoměřické. Pod biskupstvím zůstalo panství až do zániku feudálního systému roku 1848.
V 18. století trpěly Kravaře vojenskými průtahy za slezských válek. Pruská vojska, ustupující roku 1744 před Bavory přes Litoměřice, svedla poblíž Kravař menší bitku - raněné si museli měšťané rozebrat k ošetření. Po vyhnání Prusů se císařská a spojenecká vojska utábořila na Kravařsku k přezimování. Roku 1773 byla v kravařském kostele spáchána veliká krádež zlatého kultovního nádobí a vzácných mešních rouch.
Pamětihodnosti: gotický kostel Narození Pany Marie - první zmínky jsou doloženy už ve 14. století. Barokní fara, hřbitovní a ohradní zeď kolem kostela. Z doby bratří Berků z roku 1510 se zachovala městská kniha kravařská, která je druhou nejstarší úřední a pamětní knihou na českolipském okrese vůbec.