Pověsti

Ronovské pověsti

Poklad

První varianta pověsti o pokladu hovoří o ženě z Úštěka, která slyšela o tom, že na Ronově se otevírá o květné neděli , když ve stvolíneckém kostele čtou pašije, přístup k bohatství ve skále.Otevírání hory se ohlašuje bouřlivým větrem a hromem. Země se chvěje. Hora se prý otevírá na vrcholu, kde bylo nádvoří hradu. Žena byla dobře připravena a proto přečkala první úlek a záhy uviděla otevřenou rozsedlinu a v ní velký kovový stůl obložený zlaťáky, kolem nichž svítili modravé plaménky. Nebyla však sama, ale měla s sebou dítě. Rychle naplnila koš penězi a uháněla pryč. Teprve venku si vzpomněla, že tam ve skále nechala sedět děcko. Odhodila koš a utíkala nahoru. Jenže vše bylo marné, skála se již zavřela. Marné bylo volání a křik. Jen ozvěna se odrážela od balvanů. Ženě zůstal koš zlata, neproměnil se sice v kamenní, jenže co je platné zlato, když je zaplacené životem dítěte. Takže nezbývalo než se pokusit o záchranu. Přišla sem znovu dalšího roku o květné neděli. Stalo se jako tehdy, skála se rozestoupila a peněz bylo na stole jako předtím. Hlavní ovšem pro ni bylo, že tam sedělo veselé dítě s červeným jablíčkem v ruce. Žena na poklad ani nepohlédla , popadla dítě a utíkala ven. Teď se teprve mohla těšit z bohatství, které ji a dítě zabezpečilo na celý život.

Pověst má i druhou variantu. Opět květná neděle a žena s dítětem na Ronově. Najednou uviděla železné dveře, lehce je otevřela a za nimi bylo sklepení s hromadou uhlí. Žena si nabrala, což o to, uhlí bude dobré na zimu. Utíkala s ním domů, aby se mohla ještě jednou vrátit. Když přiběhla, tak železné dveře nešlo za žádnou cenu otevřít a za nimi zůstalo nejen uhlí, ale také odložené dítě. Zdrcená se vrátila domů a na místě, kde vysypala uhlí, se válely kusy ryzího zlata. Lehce nabyté bohatství ženu netěšilo. Truchlila po dítěti. Nezbylo než znovu zkusit proniknout za železné dveře o příští květné neděli. Našla je znovu otevřené. Ve sklípku sedělo dítě živé zdravé, jen poněkud černé, protože si hrálo s uhlím.

Ronovské tolary

Další pověst o Ronově nesahá příliš za hranice fantazie. V 18.století chodily chudé ženy z panství sbírat na Ronov tvrdé traviny, které byly na zimu lámány a sloužily jako vycpávky. Když byly už znavené, hledaly si místo k odpočinku. Magdalena Carová byla asi uprostřed vrchu, když tu náhle spatřila lískový keř vyrůstající u železné mříže, pod níže ležela hromada starých tolarů. Žena je chtěla zpod mříže vydolovat, ale dostala ven jediný peníz. Při návratu domů svěřila ostatním ženám, co viděla a ukázala jim minci. Ženy plné zvědavosti a touhy po bohatství se sem vypravily znova, ale už nic nenašly. Magdaleně tak zůstal jen jediný zachráněný tolar. Po čase se dostal do rukou litoměřického biskupa a ten za něj dobře zaplatil.

Hostíkovický poklad

A poslední příběh z okolí Ronova. Na dohled od hradu jsou Hostíkovice, malá osada se vzácným gotickým kostelíkem. Při narovnávání silnice v letech šedesátých zde narazili dělníci na džbán plný pražských grošů. Skončily v českolipském muzeu a jsou tu vystaveny.